Cenu ANASOFT LITERA 2011 získal Stanislav Rakús za súbor próz Telegram, ktorý je časovo zacielený na druhú polovicu 20. storočia, má humoristický, groteskný i tragikomický charakter. Postavám, ktoré sa z rozličných príčin dostávajú do zvláštnych situácií, nechýba ambícia čosi vykonať, prejaviť sa a presiahnuť svoju obyčajnosť. Prózy sú svojou príbehovou líniou, jemným zmyslom pre detail i celkovým uchopením problému príťažlivým a zároveň umelecky plnohodnotným čítaním. Dôležitú úlohu v nich zohrávajú parodizujúce literárne motívy a dobové totalitné mechanizmy, ktoré v prozaickom stvárnení nenadobúdajú transparentnú podobu, pritom však zasahujú - raz otvorenejšie, inokedy len skryto a nenápadne - rozličné sféry zdeformovaného, no napriek tomu ľudsky nasýteného a zaujímavého životného štýlu.

O AUTOROVI

Stanislav Rakús (1940) je slovenský prozaik a literárny vedec. Pôsobí ako emeritný profesor na Katedre slovenského jazyka a literatúry Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity. Debutoval novelou Žobráci(1976). Neskôr mu vyšla zbierka poviedok Pieseň o studničnej vode (1979), novela Temporálne poznámky (1993), Nenapísaný román (2004), román Excentrická univerzita(2008), kniha poviedok Telegram (2009), za ktorú získal cenu Anasoft litera 2010, a poviedkový súbor Fáza uvoľnenia (2013). Napísal aj knihu humorne ladených rozprávok pre deti Mačacia krajina (1986). Za svoju tvorbu získal viacero ocenení (Cena Dominika Tatarku, Cena Anasoft litera, Cena Asociácie organizácií spisovateľov Slovenska, Cena Jána Johanidesa, Cena Nadácie Tatra banky za umenie). Za zbierku poviedok Ľútostivosť aktuálne získal ocenenie Anasoft litera 2022. Mnohé z jeho kníh boli preložené.

OHLASY NA KNIHU

Univerzitný profesor a prekladateľ Lubomír Machala o knihe Telegram napísal

"Stanislav Rakús, slovenský literární vědec, prozaik a univerzitní profesor se narodil roku 1940 ve vesnici Šúrovce poblíž Trnavy. Vysokoškolská studia slovenské a ruské filologie a další života běh jej přemístily ze západního Slovenska do východoslovenských měst Košic (ve kterých se roku 1964 usadil) a Prešova (v němž od roku 1969 působil na filozofické fakultě). Téhož roku publikoval v časopise Slovenské pohľady své první prózy. V následujících dvou letech k nim přidal ještě čtyři další. Společnými jmenovateli této úvodní fáze Rakúsovy prozaické tvorby byly absurdní groteska a modelové psaní v kafkovském duchu. Druhou etapu autorského vývoje, dosti kontrastující s tou předchozí, otevírá vydání nerozsáhlé prózy Žobráci roku 1976 ve Východoslovenském nakladatelství. Cyklus opět spíše kratších próz Pieseň o studničnej vode (1979) potvrzuje tehdejší Rakúsovu inklinaci k venkovskému prostředí a postavám ze společenské periferie. Jejich převážně tragické osudy podával v baladickém diskurzu, s okázalou obřadností, patosem i expresivitou, přičemž vysoce stylizované až vznešené vyjadřování kontrastovalo s už naznačeným zaměřením na motivicky nízké. Fatální ladění těchto próz částečně vyvažovaly komické a groteskní prvky ve vypravěčském diskurzu, registrované a oceňované pohříchu jenom zkušenějšími čtenáři. Sám Stanislav Rakús je, z podstaty svého profesního zájmu, velmi zkušeným a erudovaným čtenářem a jeho přebohatá četba poskytla nepochybně také inspirující podněty pro vlastní tvorbu. Z těch domácích slovenských se v první řadě takřka vnucuje zmínka o lyrizované próze, významnému fenoménu slovenské literatury třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, spojenému s autory jako Dobroslav Chrobák, Margita Figuli či František Švantner. S nimi Rakúsovy texty ze sedmdesátých let sdílejí patos, expresivitu, výrazně stylizovaný až ornamentální jazyk, baladické ladění a také venkovské prostředí. Ovšem Rakúsovým prózám nedominují mýty a mysticismus jako je tomu u oněch lyrizovaných a jeho smysl pro realistický detail by nás měl směrovat spíše k předchůdcům Chrobáka a spol., tedy k Milo Urbanovi, popřípadě k Jozefu Cígerovi-Hronskému. Ze zahraničních inspirátorů (primárně ruských – viz Rakúsova vysokoškolská studia) bývají nejčastěji zmiňováni Anton Pavlovič Čechov nebo Ilf a Petrov, možná by se však mohly v dané souvislosti připomenout i bosácké povídky Maxima Gorkého.

Obdobné inspirační inventury bývají, kromě někdy až malicherné a veskrze ošidné snahy prezentovat vlastní sečtělost, motivovány jednak snahou prokázat nepůvodnost výsledků předkládaných dotyčným autorem, nebo naopak snahou ilustrovat či plastičtěji doložit jeho přínos či osobitost.

Je nasnadě, že v našem případě jde o posledně uvedenou motivaci, Rakúsova osobní i autorská noblesa, poctivost a solidnost z něj činí odlišný, v jistém smyslu až výstřední, zkrátka excentrický jev, v současnosti naprosto ojedinělý, čili exkluzívní. Ale nejen tyto osobnostní a autorské rysy se podílejí na spisovatelově jedinečnosti. Vladimír Barborík, pořadatel reprezentativního výboru z Rakúsova díla nazvaného Temporálne poznámky a iné prózy (2014) v dané souvislosti konstatuje: „Jeho [Rakúsovo, pozn. LM] písanie si hľadalo vlastnú cestu a v rámci tohto hľadania sa aj menilo, vyvíjalo, no o zmenách a o podobe vývinového rytmu rozhodoval autor sám. Medzi Rakúsovou prozaickou tvorbou a dobovou literárnou i spoločenskou situáciou, do ktorej vstupovala, bol väčšinou vzťah latentného napätia.“[1]

Barboríkovu konstatování plně odpovídá i geneze třetího tvůrčího období Stanislava Rakúse, časově lokalizovaného do konce osmdesátých let, tedy ještě před společenský převrat v roce 1989. Představitelé oficiální literatury tehdy hledali cesty a prostředky, jak udržet při životě literaturu spojenou se socialismem, zatímco reformně naladěné kruhy se snažili hlavně revokovat odkaz „zlatých šedesátých“. No a Stanislav Rakús přichází s osobitě střiženým modelem, vycházejícím z poetiky tzv. fyziologických črt (tedy žánru populárního v ruské literatuře přelomu 19. a 20. století), přičemž „Doba je evokována zážitkovo, bez toho, aby sa pri jej stvárnení prekročili kompetencie viazané na postavu protagonistu.“[2] V povídce „Telegram“, kterou poprvé publikoval v časopise Slovenské pohľady už v roce 1988, ještě nebyla preference autobiografických zdrojů markantní, nicméně prokazatelně přítomna byla. Dominantní se stala až v novele Temporálne poznámky (1993) a ve volně navazujících prózách Nenapísaný román (2004) a Excentrická univerzita (2008). Volnou trilogii pojí především autobiografická hlavní postava (pokaždé však jinak pojmenovaná) bytostně slušného člověka-intelektuála, který i přes svou korektnost, nevýbojnost a skromnost je ve stálém sporu s dobou, což nadmíru plasticky demonstruje její „bytostnou neslušnost“.[3] Zásadním společným jmenovatelem této volné trilogie, ale i dalších próz publikovaných Stanislavem Rakúsem knižně po listopadu 1989 (předznamenaných „Telegramem“) pak je jejich jazykové a výrazové provedení: stále vysoce kultivované, ovšem co nejvěcnější, ve srovnání s dřívějšími slovesnými ornamenty až strohé, s permanentní ironickou a sebeironickou dispozicí. Přibylo také reflexivních pasáží, zejména těch metanarativních, tedy nahlížejících do tvůrčí dílny a čtenáři předestírajících nejrůznější problémy spojené s psaním, vydáváním i percepcí knih včetně různorodých možností jejich řešení, přičemž Rakús s nadhledem tu vážněji, tu humorněji uplatňuje vlastní literárněvědnou erudici i autorskou zkušenost.

Využití autopsie v Rakúsových polistopadových prózách autorovi vskutku pomohlo působivě vystihnout, přesvědčivě artikulovat obecnou charakteristiku poměrů ve světě na východ od železné opony. Na místě je ale znovu připomenout rovněž prozaikův spíše nenápadný humor panoptikálního ražení. Slovenský literární kritik a historik Peter Darovec si v románu Excentrická univerzita povšiml, že autorův zájem o zvláštní postavy a bizarní situace je vyvažován soustředěným zájmem o jazyk, kterým se o těchto bizarnostech vypráví. Darovec také identifikoval a pojmenoval další základní rys Rakúsovy vypravěčské poetiky. Tento „asketický hedonismus“ shledal ve skutečnosti, že autorovo vyprávění je zároveň bláznivě svobodné i důsledně přesné, je komicky pokleslé i vysoce kulturní, nízké i vysoké.[4] Opětovně je tedy zaznamenáván tvůrčí princip přítomný už v prózách z druhého Rakúsova období (Žobráci ad.), opětovně zaznívá idea obsažené i v titulu jedné z Rakúsových odborných prací. Její název zní Medzi mnohoznačnosťou a presnosťou (1993), ano – to je přesně amplituda, v níž se pohybují autorovy beletristické výpovědi.

V nových společenských poměrech našel Stanislav Rakús i svého dvorního nakladatele, který mu reeditoval nebo premiérově knižně publikoval všechny beletristické texty.[5] Byl to Koloman Kertész Bagala, který v roce 2009 vydal také Telegram, tedy nerozsáhlou povídkovou sbírku nazvanou podle textu zveřejněného poprvé v roce 1988. K titulní povídce Rakús doplnil prózy „Básnici“, „Alkoholická poviedka“ a „Príbeh o básni“. Všechno to jsou brilantní prozaické grotesky – nenápadně prezentované, sdělované jakoby mimochodem, o to účinněji a působivěji, a to i díky většímu důrazu pokládaném na pointy vyprávění. Při této příležitosti patrně nebude od věci explicitně zmínit poněkud zapomínaný základní princip grotesky. Ta je totiž založena na spojování hrůzného a komického. „Telegram“ tak má sice anekdotický půdorys, zprostředkovává ovšem pozadí jedné sebevraždy. Ostatní povídky souboru nejsou tolik tragické, nicméně nutkavě se při nich vybavuje krom jiného hořká ironie kunderovských etud na téma ošidnosti lidských představ o režírování vlastního osudu. Ani tentokrát Stanislav Rakús neopomenul do svých beletristických textů propašovat literárněvědné exkurzy, budiž ale zdůrazněno, že je v dané souvislosti prostorově střídmý, řečeno v souladu s titulem knihy telegrafický a hlavně: velmi, velmi ironický, respektive sebeironický – to zvláště při líčení motivů psaní, autorských muk nebo při popisu, kam (případně k čemu) mohou tvůrčí vzepětí jejich původce přivést.

Dosud poslední beletristická kniha Stanislava Rakúse Fáza uvoľnenia z roku 2013 obsahuje tři povídky, patrně nejvíce dotované autorovými vlastními zážitky, logicky tak nabyla na rozsahu též tematizace „psaní o psaní“ a „psaní o psaní o psaní“. Vzrostla také frekvence humoristických prvků, i proto si ještě jednou a podrobněji povšimneme Rakúsova humoru. Komický efekt jeho textů pramení z několika zdrojů. Jedním z nich je jazyk, respektive užití nářečních prvků v promluvách postav. Není nijak frekventované, zato však jedinečně působivé. Humorného účinku Rakús dosahuje také zařazováním nejrůznějších příhod a situací spojených s protagonistou a vypravěčem, byť ten funguje mnohdy pouze jako jejich zprostředkovatel. Často jde o bizarní střípky, které nám život při vší všednosti nabízí v nepřeberném množství, málokdo je však schopen je registrovat a zprostředkovat tak jako právě Rakús. Pisatele tohoto doslovu, vzhledem k profesi, sdílené s hlavní postavou titulní povídky i autorem knihy, pak mimořádně zaujala a potěšila postava přednášejícího, který větší část svých přednášek strávil zapisováním myšlenek, jež ho napadaly při vlastním přednášení.

Poměrně rozsáhlé dosavadní prozaické dílo Stanislava Rakúse je dosti různorodé, až pestré. Ale prolíná jím několik konstant tvárných i tematických. Poukažme tedy alespoň na některé: Za základní téma celé tvorby lze považovat vztah jednotlivce a mechanismů, které ho zvenčí omezují a potlačují. Neměnný zůstává též autorský postoj charakteristický smyslem pro přesný empirický detail odkazující na banalitu a tragikomičnost lidské existence.[6] Stejně tak platí, že ve všech Rakúsových prózách dominuje vypravěčský princip, a to v nejrůznějších podobách i aktualizacích, ve velmi širokém a rozličném spektru. Nelze ovšem přehlédnout, respektive znovu nezdůraznit, že autorovi víc než o příběh jde pokaždé hlavně o jeho esteticky dotované uchopení. Některé prvky a rysy jsou sice v autorových textech přítomné permanentně, ale mění se jejich akcentace, respektive míra, intenzita výskytu. Jestliže dříve se životní banality spolupodílely na fatálním vyznění celku, postupně se měnící vypravěčské zaměření a zaostření přesouvá ohnisko z fatality na banalitu. A jestliže zpočátku zjevným až okázalé truchlivým a trudným laděním Rakúsových próz občas problesknou humorně zbroušené fazety, tak pozdější grotesky upoutají pozornost komickým povrchem, pod nímž tlí absurdita, zmar a nicota.

K českým překladům próz Stanislava Rakúse

Zanedlouho to bude čtvrtstoletí, co bylo Československo rozděleno na dva státy. V českých i slovenských médiích se neustále opakuje, jak ve světě obdivují, že jsme to zvládli v klidu a bez vylomenin. Ovšem takřka bez povšimnutí zůstávají názory objevivší se naposledy v souvislosti se snahami o osamostatnění Skotska. Pro skotské separatisty i zastánce britské jednoty československý precedens nebyl hodný pozoru z jednoho prostého důvodu: proběhl totiž bez referenda. Důvod, proč před více než dvaceti lety neproběhlo referendum o rozdělení Československa, je jasný: většina jeho obyvatel měla na kruciální otázku jiný názor než tehdejší politické reprezentace. Odhadnout, jak by dopadlo jiné neproběhnuvší referendum, čili referendum k problému, zda vzájemně překládat, či nepřekládat českou a slovenskou beletrii, je mnohem obtížnější. Téma to přitom není nové a čas od času vyplouvá na povrch už od roku 1843, kdy došlo k slovenskému jazykovému osamostatnění.

Na slovenské straně mají v tomto směru jasno, pro tamní čtenáře není myslitelné, aby četli Švejka nebo Hrabala v překladu. České knihy jsou navíc díky knihkupectvím Artforum běžně na Slovensku k mání. Na vstřícném postoji Slováků k české literatuře v originální podobě nic nezměnila ani uzákoněná povinnost dabovat české pohádky ani tažení některých aktivistů proti bohemismům ve slovenštině. Slovenská literatura to však má u nás výrazně těžší. Jednak musí překonávat povýšenecký postoj, který mnozí Češi zaujímají nejen vůči slovenské literatuře, ale též vůči knihám dalších Středoevropanů, třeba Maďarů či Poláků. Když už český čtenář začne zvažovat, že by si knihu slovenského autor přečetl, pak se mu zase nechce „trápit“ se slovenštinou. A číst překlad? To je přece pod úroveň a není to ono. Takže slovenské knižní Růženky dál čekají v českých knihkupeckých nebo knihovnických regálech na své vysvoboditele. (Dostanou-li se vůbec do nich, tedy do těch regálů. Slovenské knihy překonávají řeku Moravu mnohem obtížněji než jejich české kolegyně opačným směrem.)

Slovenští i čeští nakladatelé se s popsaným stavem nechtějí smířit a například brněnské Větrné mlýny už názvem své edice vyzývají Česi, čítajte. V uplynulých deseti letech v ní vyšlo deset titulů v nákladech odpovídajících nákladům české prózy (650 až 1500 výtisků). S prodejností asi padesát procent. Překlady slovenských textů přináší i Host, v minulé dekádě jich bylo sedm. Náklady v Hostu jsou o něco vyšší, prodeje zhruba stejné. Nejúspěšnějším přeloženým slovenským titulem Větrných mlýnů je román Krev od Rudolfa Slobody, Host slavil úspěch s Knihou o hřbitově Samka Táleho. A zrovna tyto prózy je opravdu škoda číst česky, přes veškerou snahu překladatelů. Bohužel však platí, že české překlady jsou mnohdy odbyté, ze slovenštiny přece může překládat každý, kdo se během dovolené na Slovensku domluvil... Protože jednoznačné odpovědi na otázku pomyslného referenda, zda překládat, či nepřekládat se patrně nedobereme, věnujme více pozornosti kvalitě těchto překladů a problémům s nimi spojeným.

Jako modelový příklad se nabízejí osudy a podoby českých překladů próz Stanislava Rakúse. Dosud jediná autorova kniha v češtině vzešla z jeho prvních dvou prozaických titulů a nakladatelství Mladá fronta ji roku 1982 vydalo pod názvem Píseň o studniční vodě. (Z neznámých důvodů byla vypuštěna závěrečná próza původní povídkové sbírky z roku 1979, tedy text „Matka Dorota“.) Překladu se ujala Anna Křemenáková. Její práci bohužel nelze přijmout bez výhrad, leckdy zásadních. Problematické už je základní rozhodnutí transponovat promluvy postav do obecné češtiny. Rakúsovy prózy jsou totiž většinou situovány na venkov (či do maloměsta) a interdialekt obecná čeština pramení v mluvě městské, ponejvíce pražské. Překladatelka se také dopouští neopodstatněných lexikálních změn, když například neologismus znepeknievať (řeč je o mrtvém milovaném synovi, s nímž se matka nedokáže rozloučit), [7]překládá mnohem běžněji působící ošklivět,[8] byť mohla vytvořit plně emfaticky rezonující český ekvivalentní neologismus znepěknívat. Ke zbytečné lexikální změně došlo také ve větě celú žobráckú rodinu vyhodit z dvora vyhrážajúc sa, že odviažu z reťaze psa,[9] která má v českém překladu následující podobu: celou žebráckou rodinu vyhodit ze dvora a postrašit je, že odvážou ze řetězu psa.[10] Překladatelka bezdůvodně kromě lexikálních záměn zasahuje také do syntaktické struktury věty: štvorročnou strmou cestou, ktorou vystupoval na máry[11] převedla jako tou zlou cestou, po níž vystupoval čtyři roky – vstříc smrti.[12] Podobně si počínala též v případě výpovědi podpísal ju zomierajúcou rukou pred tvárou úradu, lebo tak to bolo,[13] kterou přeložila takto: podepsal umírající rukou před zástupci úřadu. Bylo to totiž tak.[14]

Obecně lze konstatovat, že v textu stylizovaném Annou Křemenákovou se ztrácí hutnost Rakúsova vyjadřování, protože překladatelka nepotlačila svůj sklon k extenzívnímu vyjadřování. Na nejpikantnější překladatelský lapsus nás však upozornil sám autor, který v jedné povídce zmínil trenčianskú stolicu, čili správní (geopolitický) útvar. Překladatelka pak českému čtenáři s ledovým klidem podsunula trenčínskou židli. Stanislav Rakús to s humorem a noblesou sobě vlastní komentoval: Našťastie si vybrala ešte tú menej problematickú možnosť.

Je opravdu s podivem, že polistopadová tvorba Stanislava Rakúse, konkrétně jeho volná trilogie Temporálne poznámky, Nenapísaný román, Excentrická univerzita, jimiž se v slovenském literárním kontextu definitivně etabloval jako zcela svébytný a mimořádný autor, zatím zůstaly českými nakladateli i překladateli nepovšimnuty, byť jejich ironie a neprvoplánový humor by měly podle našeho mínění nemalou šanci zaujmout českého čtenáře. Možná v rozhodování, zda zmíněné prózy překládat, či ne, sehrál negativní roli i jejich poněkud větší rozsah. Jako potvrzení této domněnky pak bereme skutečnost, že druhou do češtiny přeloženou knihou se stal útlý povídkový soubor Telegram. Tuto volbu ovšem nepochybně ovlivnil i fakt, že tento titul získal v roce 2010 prvenství v prestižní slovenské literární ceně Anasoft litera a také Cenu Jána Johanidesa.

Omlouváme se čtenářům, že se do jejich pozornosti opět vnucuje pisatel doslovu. Třebaže se netají svým kritickým postojem k vzájemnému česko-slovenskému a slovensko-českému překládání, přijal nabídku už zmíněného Rakúsova vydavatele Kolomana Kertésze Bagaly na překlad Telegramu. Než vysvětlovat motivaci tohoto kroku, je užitečnější učinit pár poznámek k samotnému překladu.

Původní Rakúsův text má slovosled poněkud odlišný od toho, který je obvyklý v běžné jazykové komunikaci. Tento aktualizovaný slovosled se podílí na osobitém rytmu Rakúsových výpovědí. Autorův mimořádný jazykový cit se projevuje také ve svébytném nakládání s interpunkcí, Rakús cíleně a promyšleně využívá její významotvorné možnosti. Český převod se snaží tato jazyková ozvláštnění plně respektovat. Překladatel si takto, tedy v intencích teorie i praxe ekvivalentního překládání, počínal i v jiných případech a souvislostech, neměnil větnou stavbu, nesnažil se text nijak stylisticky „zdokonalovat“. Nicméně se neobešel bez některých posunů. Slovenský prozaik například na jednom místě píše o „fajnové ženě“, přičemž překladatel zde použil „nóbl žena“. V češtině se totiž adjektivum „fajnová“ používá spíše ve smyslu „přecitlivělá“ („nebuď fajnová“, respektive „nebuď fajnovka“). Rakúsova postava je ale dáma z lepší společnosti, evidentně hmotně velmi dobře zabezpečená, která o sebe patřičně dbá, tedy „nóbl žena“. Jinde zas Stanislav Rakús použil v souvislosti s existencí jedné postavy, která po studiích nemá patřičné společenského uplatnění, označení „okrajovost“. Co tím myslel, ovšem podle překladatele čtenář lépe a snadněji pochopí z výrazu „outsiderství“. Jako při každé translaci, zůstalo také v případě Rakúsova Telegramu několik optimálně neřešitelných problémů. Například pro slovní spojení „niet ho“ hrající, včetně derivátů, důležitou roli v črtě „Alkoholická poviedka“, těžko hledat českou obdobu, v češtině sice také občas řekneme „není ho“, ale je to skutečně málo frekventované a pro běžného vnímatele dost zvláštní. Na závěr připojme jedno ujištění a také poděkování: Před odesláním českému čtenáři byl Telegram důkladně a téměř slovo od slova konzultován s jeho původcem a korigován dle jeho připomínek. Patří mu za to velký dík a uznání.

Lubomír Machala

EXKLUZIVNÍ EXCENTRIK

(Telegraficky o Stanislavu Rakúsovi)